Chtěla bych se zabývat zpracováním času v románu Bylo léto v Hanoji od dnes méně známé spisovatelky Jiřiny Dumasové. Za velmi pozoruhodné pokládám časoprostorové ztvárnění románového příběhu, přesněji časoprostorové přemísťování subjektu v rovině vzpomínek. Jakoby každá přítomná chvíle byla nutně poznamenána okamžiky minulými, nehledě k tomu jak hluboko do minulosti uloženými. A především je zajímavá spojitost vnitřního prožívání minulého, nenávratně ztraceného na pozadí přítomného, právě uplývajícího. Do popředí se tak dostává nápadné prolínání časových os. Autorka postupuje od vyprávěné přítomnosti retrospektivně k událostem minulým, ke kterým se dostává vnitřní asociací na právě prožívané události přítomné. A právě tímto momentem, tedy problematikou vymezení času v návaznosti na jeho niterné prožívání vnímajícím subjektem bych se chtěla v souvislosti s tímto románem zabývat.

ODVÍJENÍ ČASU V ROMÁNU BYLO LÉTO V HANOJI

Vzhledem k tomu, že se jedná o méně známé dílo, nejprve předložím pár informací o autorce a ději románu. Jiřina Dumasová-Tardyová (1922-1986), novinářka, překladatelka z francouzštiny a spisovatelka, napsala v roce 1965 román Bylo léto v Hanoji. Děj románu se odehrává ve Vietnamu, především pak v jeho hlavním městě, v Hanoji. Je pravděpodobné, že autorka čerpala ze svých vlastních zážitků z Vietnamu, protože byla v letech 1956-57 korespondentkou Československé tiskové kanceláře v Hanoji. Děj se počíná seznámením čtenáře s hlavní hrdinkou románu, českou lékařkou Růženou, která v Hanoji úspěšně zahajuje svoji praxi. Předpokládaný český čtenář je zaveden do Vietnamu, čte o české lékařce ve Vietnamu. Čte tedy o osobě pocházející ze stejného kulturního prostředí, ale posazeného do prostoru cizího, neznámého. Jak se dostala česká lékařka do Vietnamu a proč tam jela? Co ji k tomu vedlo? Takové a další otázky mohou čtenáře napadat. V průběhu celého románu, jehož bezprostřední přítomný děj se odehrává ve Vietnamu, je na tyto otázky odpovídáno pozvolným odkrýváním minulosti hlavní hrdinky, jejími vnitřními dialogy a niterným prožíváním přítomnosti, které se odvíjí na základě v nitru hluboko uloženého prožívání minulého. Zde lze poukázat na skutečnost, že minulost je jakousi spojnicí mezi hrdinkou-Češkou a předpokládaným českým čtenářem.

Hlavní hrdinka románu, česká lékařka Růžena úspěšně zahajuje v Hanoji svou praxi. Je okouzlena tamější přírodou a netají se obdivem k vietnamské kultuře. Záhy však poznává, že ve Vietnamu je též nesmírná bída. Ze svého nadšení pro zdejší život náhle vystřízliví, když jí jeden z jejích vietnamských přátel do jejího domu přiváží svého vážně raněného přítele se sdělením, že ho mučila francouzské policie. Léčí ho, vzniká mezi nimi silné citové pouto a rozhodne se s ním pak spolupracovat v národně osvobozeneckém hnutí. V průběhu celého románu, s tím jak je pozvolna odkrývána minulost hlavní hrdinky, postupně poznáváme, proč lékařka Růžena odjela do Vietnamu. A tak je nám zároveň odhalován i vnitřní život hrdinky.

Jiřina Dumasová-Tardyová, rozená Boudová, se narodila 17.2.1922 v Praze. V letech 1945-48 studovala na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Roku 1950 se stala redaktorkou Československého rozhlasu a Československého státního filmu, od roku 1951 pracovala v redakci Zemědělských novin. V letech 1956-57 byla korespondentkou Československé tiskové kanceláře v Hanoji, podílela se tak na zpravodajství z Vietnamu. V tomto období tedy mohla načerpat inspiraci ke svému románu Bylo léto v Hanoji, který mimochodem svědčí o autorčiných rozsáhlých znalostech vietnamských reálií a rovněž o jejím blízkém vztahu k vietnamské kultuře. Jiřina Dumasová též spolupracovala s rozhlasem a televizí, přispívala do literárních časopisů a vydala několik původních próz. Překládala nejen z francouzštiny, ale také z vietnamštiny a řečtiny.¹

Irena Zítková o Jiřině Dumasové uvádí: „…náhodou si pamatuju, co byla první knížka, kterou jsem redigovala. Byla to Jiřina Dumasová Všude jsem potkal lidi, povídky. Dumasovou už skoro nikdo nezná. Byla to velice zapálená žurnalistka, která psala o svém cestování do zahraničí. Byla ve Francii a potom se provdala za Řeka, za emigranta - komunistu z Řecka, a tak navštívila i Řecko.“²

Jak uvádí Irena Zítková, dnes „Dumasovou už skoro nikdo nezná.“ Její jméno se nevyskytuje ani v současných obsažných slovnících české literatury.

Příběh české lékařky, který Jiřina Dumasová pozvolna rozvíjí ve své knize Bylo léto v Hanoji, je podle mého názoru pozoruhodný svým syžetovým zpracováním a prolínáním časových rovin, především pak neustálou konfrontací žité přítomnosti na pozadí vystupujících zážitků minulosti. Povšimněme si několika momentů, které demonstrují taktiku rozvíjení časovosti v tomto románu.

Román začíná rozhovorem lékařky Růženy s její pacientkou paní Leblancovou. Z jejich rozhovoru vychází najevo, že Růžena paní Leblancovou vyléčila, za což je zahrnována vděčností a následně i obdarována perlami. Když pak Růžena odchází po práci do své ordinace a zkouší si perly, přemýšlí komu by o tomto daru mohla napsat. Následně jsou zde zmíněny osoby, které jsou úzce spjaty s hrdinčinou minulostí v různých časových úsecích jejího života, např. Thomas, Ámos, matka, otec, Henrietta, dr, Chempanier, dr. Tú, dr.Wu atd…, a to aniž by bylo čtenáři blíže odhaleno, jakou úlohu měli tyto lidé v jejím životě. Do jejího vnitřního prožívání se mísí vzpomínky na jejich výroky i názorové přesvědčení. To, jakou úlohu v jejím životě zaujímali, se čtenář postupně dozvídá v dalších částech románu, obvykle v rámci letmé vzpomínky na určitou událost v hrdinčině prožívání vážící se na bezprostřední podnět přítomnosti.

Při vzpomínce na svou přítelkyni Henriettu si vybavuje okamžik, kdy jí sdělila, že s ní chce odjet do Vietnamu. V románu je uvedeno: „Znaly se s Henriettou týden, když ji překvapila návrhem: „Pojedu s tebou do Hanoje.“ Henrietta si ji změřila přes kavárenský stolek unavenýma očima a přemýšlela, má-li to pokládat za žert nebo za bláznovství… Odpověděla až za hezkou chvíli: „Co bys tam dělala? Do kolonií jezdí dobrodruzi a ztroskotanci. Jsi mladá hezká holka, seď v Paříži a dej pokoj!“ Růžena byla ochotna nechat si přilepit pečeť dobrodruha, ale zmínka o ztroskotancích jí vehnala horko do tváře. Bylo děsivě bílé místo na mapě jejího života, jehož se naučila ani ve vzpomínkách nedotýkat…“ V této části románu toto „bílé místo“ není odhaleno. Na začátku románu, na straně 12, jsme se dočetly o „děsivě bílém místě na mapě jejího života“ a ke konci románu, na straně 211 je toto bílé místo objasněno. To je však učiněno v okamžiku krajního citového vypětí hlavní hrdinky, propuká u ní nemoc a právě se dovídá, že Československo bylo nuceno vyklidit Hitlerovi sudety. Do tohoto zármutku za ní přichází její milý Nghiem a „začíná jí líbat na uplakaný obličej.“ Růžena svého milého odmítá, je nanejvýš rozrušena. Nghiem si myslí, že ho od sebe nyní odhání kvůli Thomasovi, o kterém se mu zmiňovala. Když mu vysvětlí, že Thomas nikdy mezi nimi nestál, ve vnitřním prožívání hrdinky se začíná odvíjet minulé, vzpomíná na Thomase, Dušana a pak i na svého bývalého manžela, který je původcem onoho „děsivě bílého místa na mapě jejího života“.

Pro román je příznačná neustálá konfrontace žité přítomnosti s minulostí. Pozoruhodné je, jak autorka dokáže zachytit přítomnost s minulostí v přirozeném spojení. Hlavní metodou postihnutí časovosti v tomto románu je analepse. Rovněž syžetové zpracování románu je velmi pozoruhodné z hlediska rozvíjení časovosti.Autorka zvolila strategii postupného odkrývání minulosti na žité přítomnosti. Pravděpodobně měla v úmyslu demonstrovat, jak se do žité přítomnosti promítá minulé prožívání, minulé uplývání existence, jak minulé nenávratně poznamenává přítomné.

Je rovněž příhodné poukázat na vnitřní prožívání času hrdinky. V románu je nám čas představen jako subjektivní, odvíjí se především s ohledem na vnitřní prožívání hlavní hrdinky.

Dosud jsme se zabývali analepsemi, v románu však můžeme vysledovat i případ jedné prolepse, a to sice v samém závěru románu, kde je uvedeno:“Nghiem bude neviděn chodit po zelených nížinách a fialových horách Vietnamu, než mu zlatá hvězda podá ztracený meč, než zlatá pěticípá hvězda, nejkrásnější a nejdráže zaplacený květ tropů, vzejde nad Hanojí. A nad Saigonem.“ Zde se nepochybně jedná o narážku na aktuální politickou situaci, poněvadž román byl dopsán v roce 1965, v době války ve Vietnamu, tedy 10let před dobytím Saigonu.